Nadechnutí pro nás znamená to, co není vidět – vazby mezi lidmi, říká organizátor slavností Zažít Mosteckou jinak David Hájek

David Hájek vystudoval evropskou integraci, ale vždycky ho zajímal městský organismus. Dříve jako úředník na Institutu plánování a rozvoje pomáhal komunikovat plány a vize pražských urbanistů, teď se jako hospodský snaží oživovat město zdola. Je také aktivní v organizaci Zachraň jídlo a letos už počtvrté pořádá slavnosti Zažít město jinak v Mostecké ulici. 

Letošní téma zní Nadechni se pro město a má inspirovat k tomu, aby se člověk zastavil, nadechl se a něco sám pro město udělal. Měl jsi i ty takový okamžik? Co byl pro tebe impulz k tomu, abys začal pro město něco dělat?

Já jsem se aktivizoval už docela dávno. Pohyboval jsem se mezi lidmi, kteří organizovali Zažít město jinak – nejdřív na Letný, pak jsem pomáhal v Nuslích a teď už třetím nebo čtvrtým rokem na Malý Straně. Tady funguju v bistru Roesel, které má tuhle aktivní komunitní linku přímo v DNA. My jsme dva majitelé – já a Jindřich Roesel, jehož rodině to tu patří už asi 200 let. A tahle rodina si uvědomuje, že teď mají díky Malé Straně krásný barák na krásném místě, ale že je potřeba dát té Malé Straně zase něco zpátky. Třeba to, že tu nemáme řvavý cedule nebo neprodáváme masky diktátorů jako suvenýry. To tady totiž bylo, než začínal Roesel.

Jak Mostecká vypadala, když jsi sem přišel?

Vývoj ulice si člověk možná příliš neuvědomuje, ale když srovnáš stav před třemi lety a teď, tak je to dost pozitivní. My sami se snažíme být vizuálně uměření a navíc svým způsobem moderovat zdejší provozovny – vybíráme takové, které mají k tomuto místu vztah. Jsme tu my, potom Pragtique, což jsou suvenýry vyráběný a designovaný u nás v ČR, a pak tu Vašek Marhoul opravuje výrobky Apple. To se může zdát, že nemá vztah k místu, ale Vašek tady v Mostecké ulici vyrostl. Rodina Roeselů se sem snaží tahat lidi, kteří si uvědomují, že to má neuvěřitelný přesah.

Jak to myslíš?

Město není možné donekonečna vysávat, ale je potřeba žít s ním v symbióze a taky mu něco vrátit. Pro nás to vracení, to nadechnutí znamená to, co není vidět –  ty vazby mezi lidmi. Já tu sice nebydlím, ale jsem tu každej den. Dřív jsem tady z toho měl hrůzu. Přestal jsem dýchat a snažil jsem se tudy proběhnout co nejrychleji. Ale teď se naopak nadechnu rozhlédnu se a než projdu ulici, tak třikrát někoho pozdravím. Ten k nám chodí na pivo, k tomuhle si chodíme pro drobný, tady ten nám vaří pivo a tohle je soused kavárník. Tohle je pro nás klíčový, to co asi vy z jiných čtvrtí ani nevidíte. Budovat tady ty jemný vazby mezi lidma, abychom se tu cítili doma.

Myslíš tedy, že i pár lidí dokáže změnit atmosféru celé ulice?

Určitě. Tady nejsou žádný velký sousedský sedánky. Ale je to tak, že každý den vylezu na ulici, pozdravím se s kluky, co prodávají zmrzlinu a mají tu koktejl bar. Se kterýma jsme se seznámili vlastně díky koroně, což je vlastně zajímavý. Protože když zmizeli turisti, tak tu zbyli jen místňáci a fakt jsme výrazně posílili vztahy, nebo je navázali. Najednou jsme na sebe viděli. Předtím si každej dělal svůj byznys, měl práce nad hlavu a teď jsme na sebe najednou koukali, jak když nám uletěli včely. A tak jsme se spolu začali bavit. Pro nás byla korona ten moment nadechnutí. A když teď, když potřebuju rudla, tak vím komu zavolat. Kluci v Mostecký 4 mají hostel, když neměli lidi tak tam malovali a pozvali mě dovnitř, tak jsem si udělal krásný fotky na hrad ze střechy. Takže takovýhle tajný zážitky tu jsou.

Vy jste tady měli během karantény okýnko? 

Nejdřív jsme měli úplně zavřeno a po víkendu, když jsme zjistili co a jak, tak jsme otevřeli okýnko. Ale pořád bojujeme, protože tady nejsou lidi. Na Žižkově nebo na Letný je spousta místních, ale tady bydlí v každém domě třeba dva lidi namísto dvaceti na Letný. Takže ta koncentrace mimo pracovní dobu a mimo obědy je malá. Začali jsme rozvážet lahvový pivo, pak jsme přidali sýry z farmy, desinfekci. Udělali jsme z toho takový koloniál, ale moc to nefungovalo, upřímně. Pak jsme si uvědomili, že musíme dát práci holkám v kuchyni, tak jsme začali rozvážet i obědy. To nás nějak aspoň drželo v tempu a jak se to rozvolňovalo, začali jsme toho prodávat míň a míň. Lidi už to nepotřebovali a pak už jsme naštěstí otevřeli.

Takhle z tvého vyprávění to vypadá jako úplná idylka, ale je něco, co tě na Mostecký pořád štve?

Já bych začal dobrou věcí, co se tu podařilo, a to jsou Maslostranský trhy. Ty tu začaly dělat, jak si samy říkají, “mámy z Kampy”. Tam je komunitní centrum Domeček, což je taky důležitý místní bod. Po letech, co na Malostranském náměstí bylo parkoviště, se tam začalo dít s nějakou pravidelnou vizí něco, co dává smysl.

Jsou tu hrozně hezký příběhy, ale docela se to tu bije. Malostranskost, což je taková spíš vesnická identita, se bije s tím dravým byznysem. My se se Zažít město jinak snažíme ukázat, že naše ulice je vlastně klidná. Třeba po osmý hodině tady slyšíš spadnout špendlík na zem a v klidu si můžeš vybrat, do jaký hospody půjdeš. A Zažít město jinak tu děláme v jednom dvorku, takže i když tu jsou davy turistů, tak tam je to v klidu a pohodičce.

Na letošní sousedské slavnosti už se chystáš? Bude zase sbor?

Určitě, já mám rád sbory. Celej rok to tu hučí jak v úlu, ale v tom dvorku jsi úplně schovaná. Je tu zahrádka mekáče, lidi tam dlabou „číze“ a do toho zpívá sbor. To je krásně bizarní zážitek. Vedle toho máme dětský koutek a najednou je ta atmosféra úplně jiná. Mně to pomohlo mentálně odblokovat tu Mosteckou ulici. S mekáčem jsme se domluvili, že když děti přinesly vybarvené omalovánky, tak dostalo zmrzlinu zdarma. Člověk si možná řekne, že mekáč nemáme rádi, je to nadnárodní korporát, ale oni jsou prostě součástí naší ulice.

Koho bys chtěl ještě zapojit?

Já mám takový sen, že bych do toho zapojil třeba i ty nenáviděný pseudohistorický auta a udělal nějakou soutěž. Třeba každou hodinu bychom vylosovali někoho, kdo dostane jízdu zdarma. Snažím se to pojmout inkluzivně. Třeba jsem jednou pozval takový ty “levitátory” živé sochy, oni nakonec nepřišli, ale přijde mi vtipný to, že je tu spousta různých věcí, co jiná ulice nemá. Takže tu máme sbor, minulý rok jsem získal malostranský rapery, to bylo úplně skvělý. Nevím, jestli to vyjde letos. Splněnej sen bude letos procházka Mosteckou se sousedem – místním rodákem, kterého jsem po třech letech přemluvil. Určitě budeme mít současný tanec, mima, letní promítání, pak dětský koutek, jídlo a pití samozřejmě. A soused vaří pivo, tak uvaří něco speciálního.

Kde bereš čas na organizování Zažít město jinak? 

Já si na to čas najdu. Je to součástí tý naší roeselovský mise. My chceme samozřejmě dělat byznys, ale naše vize je taky pomáhat rozvíjet tuhle čtvrť a nějaký normální život.

Nemáš podobné tendence i v místě, kde bydlíš?

Já bydlím na Palmovce, ale rozhodl jsem se, že teď budu aktivní na Malé Straně. Na osmičce tolik nejsem, odjedu ráno a vrátím se večer. Že bych tam chodil do hospody a nějak se tam seznamoval, to moc ne. Ale třeba na křižovatce je bar Na palmě a tam je takovej průchod a za průchodem frc. Tam má paní úplně všechno. Třeba všechny naše talíře jsou od ní.