Seznam lokalit zveřejníme začátkem července 2024. To bude příležitost pro všechny, kdo se chtějí připojit - nabídnout pomocnou ruku, hudební produkci, občerstvení nebo ukázku vaší tvorby nebo služby. Vyberte si lokalitu a kontaktujte přímo místního organizátora.

HoSt: Sousedské slavnosti jsou pro nás prostředkem integrace i networkingu

HoSt: Sousedské slavnosti jsou pro nás prostředkem integrace i networkingu

Pražská pobočka neziskové organizace HoSt sídlí v nádherné a jedinečné secesní budově, známé jako Šalounova vila. V té známý sochař pracoval na návrhu pomníku Mistra Jana Husa pro Staroměstské náměstí. V rámci sousedských slavností Zažít město jinak se sem ale mohou přijít podívat i běžní smrtelníci. Není to ale jediné lákadlo, kterým třetí zářijovou sobotu přitahuje pozornost. Tím je také program a náplň práce HoStu – pomoc  rodičům a dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. S Kateřinou Vápenkovou a Martinou Zahradníkovou jsme si povídali také o tom, proč je Zažít město jinak tak důležité pro jejich klienty*ky. 

Jak jste si užili letošní sousedské slavnosti? 

Kateřina: Moc! Zapojili jsme se podruhé, a zatímco minulý rok to bylo spíš komorní, letos jsme rozšířili programovou nabídku a vymysleli další věci, které bychom s místními chtěli zažít. Měli jsme divadlo, hudbu a krásné počasí. Prostě to tu žilo. Příští rok se chceme určitě zúčastnit v podobném duchu, který se nám velmi osvědčil. Zejména  jsme cílili na rodiny s dětmi, ale na hudební program přišla i starší generace. Což nás potěšilo. 

Takže sem za vámi přišli hlavně lidé z okolí? 

Martina: Já bych řekla, že tentokrát jich bylo mnohem víc než minulý rok. My jsme i víc přemýšleli o tom, kam vylepit plakáty a program s časy prohlídek. Tenhle dům láká, protože obvykle není veřejnosti přístupný. Každodenně tu působíme my s našimi službami, dále projektová organizace CEKAS a AVU tu má ateliér, tudíž během roku je jen pár příležitostí, kdy se do vily dá dostat. Jednou z nich je právě Zažít město jinak. Pak se zapojujeme do Dne architektury a akce Open House. 

Kateřina: Během prvního ročníku chodilo mnohem víc turistů, kteří se o vile nějak dozvěděli a chtěli si ji prohlédnout. 

Martina: Bylo tu i dost náhodných kolemjdoucích, co je vždycky nejveselejší. Slyšeli hudbu, která je přivedla, a oni byli mile překvapeni. To bylo moc příjemné a vzhledem k tomu, že začínáme s projektem na podporu komunitních aktivit v Praze, velmi se hodilo navázat vztahy a kontakty právě ve spojitosti se Zažít město jinak. Je na co navazovat.

Během Zažít město jinak si mohli návštěvníci*ice koupit i merch HoStu – originální šperky od Vo-Ka

Proč to všechno stojí za to?

Kolik času vám přípravy toho jednoho dne zabraly? 

Kateřina: Začali jsme tak od června. Je pravda, že organizovat a připravovat akci přes prázdniny je náročné a musí se začít o to dříve. Pak přijde září, začátek školy a hned je tu Zažít město jinak. 

Martina: U nás je to taky trochu jiné tím, že jsme tu všichni v práci. Organizace slavnosti v místech, kde lidé žijí a mají nějakou komunitu, je asi něco jiného. Tak dva dny před akcí se soustředíme na to, abychom dům přizpůsobili na to, že tu nebudeme poskytovat naše služby, ale bude tudy proudit veřejnost. Samotná idea, program apod., to je spíš otázka měsíců. Celému realizačnímu týmu patří dík za nasazení, které akci věnovali.

A proč vám to všechno stojí za to? 

Kateřina: Energie toho dne byla pro mě osobně neskutečná. Podařilo se nám propojit místní komunitu s maminkami – klientkami a jejich dětmi. Já pracuji v naší terapeutické školičce, kam docházejí maminky s dětmi na dopoledne a často se bojí vůbec někam jít. Je to pro ně nejen finančně složité, ale panuje u nich i obava a nejistota z neznámého. Lístek do divadla je vůbec nenapadne si koupit. My jsme jim jednak chtěli zprostředkovat zábavu a divadlo, ale i ten běžný kontakt s dalšími lidmi. Tohle propojení je důležité pro jejich integraci. 

HoSt na Zažít město jinak cílil na rodiny s dětmi

Moci zůstat s tátou a mámou

Kdo jsou přesně vaši klienti a co všechno pro ně děláte? 

Martina: Naše organizace má už 18letou historii a fungujeme i v dalších městech v České republice. Našim cílem je provázet rodiny a rodiče, kteří mají obtíže ve svém okolí a starosti v každodenním životě a snažíme se zmírnit dopad, jaký to může mít na děti a jejich vývoj. Jde nám o to, aby mohly zůstat v ideálním případě se svou mámou a svým tátou a aby se zabránilo rozdělení rodiny. Nabízíme několik služeb, které mohou klienti kombinovat. Terapeutický program, kterému říkáme školička, naší vlajkovou lodí je pak dobrovolnický program, který stojí na našich úžasných maminkách dobrovolnicích. Ty ve svém volném čase chodí podporovat maminky klientky, aby jim pomáhaly zvládat každodenní situace, poradily jim a naslouchaly. Pak je tu terénní práce, kdy sociální pracovnice chodí do rodin a pomáhají jim řešit jejich svízelnou situaci v oblastech bydlení, zaměstnání, školy, zdraví… Nabízíme také psychoterapii rodičům i dětem, asistované kontakty v rodinách, které se už rozpadly a je potřeba ošetřit to, že se dítě potkává s jedním z rodičů pod odborným dohledem. Plus se snažíme o vzdělávání, osvětu a šíření povědomí o této komplexní společenské problematice a obhajobu našich klientů ve společnosti. 

O jakém typu potíží tedy přesně mluvíme? 

Kateřina: Velká část klientů-rodičů jsou lidé, kteří nezažili žádný nebo ne dobrý rodičovský vzor ve své původní rodině, nebo ji vůbec nemají. Jsou si nejistí v tom, jak si najít přátele a jak dobří přátele vypadají, nikdo jim nekryje záda a jsou na světě vlastně úplně sami. Z toho často pramení potíže v jejich vlastním rodičovství a my jsme tu proto, aby věděli, co minimálně by měli svým dětem nabídnout a poskytnout. Oni by chtěli být dobrými rodiči, ale nevědí jak. A bez opory okolí a dobře vystavěného sociálního kapitálu jde ve společnosti dobře obstát jen velmi těžko. 

Takže jde o rodiče, kteří vyrostli v dětských domovech?

Kateřina: Z části ano. Máme ale i klienty z pěstounských rodin, maminky, které neměly funkční zázemí, klientky azylových domů. Většina našich služeb funguje pro děti do věku 6 let a my cílíme na pomoc v ranném mateřství a dětství, které je pro budoucnost nejdůležitější. Takoví rodiče jsou i nejvíc nejistí. Starší děti jsou už více zapojeny v systému, takže se na ně zaměřuje i více služeb. Zatímco do tří let v něm jsou minimálně, proto se snažíme podporovat hlavně je. 

V rámci Zažít město jinak si můžete prohlédnout tuhle mimořádnou stavbu

Pro všechny, co hledají pomocnou ruku

Zmiňovala jste, že potíže vašich klientů mají různé příčiny. Za to, že klient nemá dobré nebo žádné rodiče, ale přece nikdo nemůže… 

Martina: Určitě ne, ale ony se pak ty problémy získané z původních rodin a přidružené nabalují jako sněhová koule. Dluhy, špatná rozhodnutí, ztráta bydlení. Jde o společenský jev, který má své další souvislosti. 

Kateřina: Proto do naší terapeutické školičky chodí rodiče i děti. Nejsme klasická školka zaměřená na vzdělávání dítěte, ale zaměřujeme se na podporu vztahu mezi rodičem a dítětem. Což všechny na začátku překvapí, a pak jsou za to hrozně rádi. Často k nám chodí i maminky, které si nejsou jisté, jak by se dítě mělo vyvíjet, nebo nevědí, co si počít s dítětem v období vzdoru. Mají třeba partnery, babičky a stabilní střechu nad hlavou, ale stejně si připadají samy, protože mají dítě, které je trošku jiné, obtížněji zvladatelné apod. Naše organizace se věnuje velmi pestré skupině klientek. Je to pestrá škála, máme maminku s předčasně narozeným a ve vývoji opožděným chlapečkem, babičku, která má ve své péči dítě, maminku z Ukrajiny, která je tu úplně sama. My jsme tu pro všechny, kteří mají malé dítě a hledají někoho, kdo jim podá pomocnou ruku. 

Podívejte se, jak bylo v Šalounově vile 18. září živo!

Když jsou vztahy dobro-vztahy

Kde se tahle krásná myšlenka vzala? 

Martina: Naše organizace vznikla v roce 2003 a její první aktivitou byl dobrovolnický program Home-Start, který naše paní ředitelka Alžběta Candia Muñoz přivezla z Velké Británie. Ten na stejných principech v současné době funguje asi ve dvaceti zemích na světě na základě společné metodiky. V českých podmínkách se ale ukázalo, že kromě dobrovolnictví je potřeba toho řešit ještě mnohem víc. Úkolem dobrovolníka je nabídnout spřízněnou duši a podporu, ale na ty další potíže, které rodiny mají, HoSt zareagoval tím, že přidával a rozvíjel další služby. Zároveň spolupracujeme i s dalšími specializovanými organizacemi, třeba v oblasti drogových závislostí či dluhového poradenství a umíme je v případě potřeby nakontaktovat.

Martina: Ty dobro-vztahy jsou na delší dobu, až dvou let. Dobrovolnice chodí během té doby jen za jednou rodinou. Někdo zažije ten vztah jen jeden a poté skončí, protože se třeba vrací do práce po rodičovské. Někdo si rok odpočine a chce pokračovat s další rodinou. Je obdivuhodné kolik času jsou tito lidé ochotni investovat do druhých a být s námi opravdu třeba deset let. Je to poměrně intenzivní. 

Kateřina: Intenzivní a také velmi osobní. Některé maminky mají třeba i strach jít s dítětem ven a úkolem dobrovolnice je dostat je na dětské hřiště o dva bloky dál. Jiné nebyly nikdy v knihovně. K tomu je potřeba čas a důvěra. Dobrovolnické programy hodně reagují na konkrétní situaci a společenský kontext v dané zemi. Třeba v Rumunsku nefungují přes zimu, protože se tam kvůli sněhu nedostanou ke klientům, v Japonsku je to zase trochu jinak. Vždy ale pomáhá máma mámě. Naše dva roky jsou ale opravdu spíš mimořádné. Máme v HoStu i dobrovolnici, která je s námi od úplného začátku a už má asi jedenáctou rodinu v dobrovolnickém programu.

V příštím ročníku sousedských slavností chce HOST expandovat více i na chodník a ulici

Kolik je v České republice rodin, které potřebují vaši pomoc? 

Martina: Ohrožených rodin je spousta. Já ale neznám jiný program, který by fungoval takhle komplexně. U nás je odborným garantem každého dobrovolníka terénní pracovník, který rodinu navštěvuje jako první a zjišťuje její motivaci, proč by k nim měl dobrovolník chodit. Pak vybere toho vhodného. Někdo potřebuje spíše typ babičky, někdo spíš kamarádku, která má sama malé dítě. Je to trochu alchymie a terénní odborník na to neustále dohlíží. Z našich statistik vychází, že takových rodin ročně podpoříme kolem 250, ale to samozřejmě naráží na hranice našich kapacit. 

Děti, co propadávají systémem

Jak jste zvládli období pandemie? 

Martina: Období, kdy se nemohli potkávat lidé z různých domácností, bylo těžké. Rodiny se ocitaly v extrémní izolaci. Často jde o lidi, pro které je vrcholem digitální technologie obyčejný telefonní tarif pro možnost volání a SMS. Potřebovali jsme, aby měli minimálně možnost zavolat o radu a pomoc. 

Kateřina:  Naše dobrovolnice si s rodinami volaly, do školičky jsme maminky s dětmi zvali po jednom, terénní pracovnice i dobrovolnice se začaly s rodinami potkávat venku. Přizpůsobovali jsme se vždy co nejrychleji aktuální situaci.  

Martina: Telefonní kontakt ale ten osobní nenahradí. Telefon je zkrátka jenom telefon. Řešili jsme počítače do rodin, přihlašování dětí do školek, zajišťování potravin, dávky v hmotné nouzi. Na vztahy nebylo moc prostoru. Spousty lidí to prožívaly velmi těžce. 

Hudební program přilákal i spousty kolemjdoucích

Dá se na tom najít něco pozitivního? 

Martina: Dobré je, že se problematika medializovala. Případy matek samoživitelek, přibývání domácího násilí, chudoba. To určitě zvedlo pohled na realitu, ukázalo se, že spousta dětí, které nebyly online, zůstávaly neviditelnými, pokud neměly vyloženě proaktivního učitele. 

Kateřina: Já mám zároveň pocit, že i když se to medializovalo, stejně si nedokážeme představit, kolik dětí nám tím systémem propadá. Zejména třeba právě dětí od narození do předškolního věku. 

Společnost, ochotná přijímat „jiné“

Co by se podle vás muselo stát, aby vaše organizace nebyla potřeba? Evidentně je v tom systému někde chyba, dá se nějak specifikovat, kde? 

Kateřina: Když si představím, že není potřeba řešit bydlení a finance, stejně budete mít ve společnosti jedince, kteří nejsou ideálně vychovávaní, nemají rodinné zázemí ani kamarády. Takhle ideální to nebude nikdy. Osamocené maminky, které budou hledat pomocnou ruku, budou asi pořád. 

Martina: Taky přemýšlím o tom ráji… Kultivace sousedských vztahů určitě pomáhá. My jsme takový tréninkový mezičlánek, protože způsoby, jakým rodiče-klienti vztahy navazují a reagují, mohou být někdy pro okolí přinejmenším zvláštní. Dobrovolníci pomáhají maminkám vylézat z jejich ulit, připravovat je na to, jak fungovat v kontaktu s druhými i třeba v sousedství. Potřebná je ale i ochota společnosti přijímat lidi, kteří úplně nezapadají do našich představ o tom, jak má vypadat „správný život“. Lidé jsou přeci různí.

Kateřina: A ti se nám tady toho 18. září všichni potkali. Už teď přemýšlíme, čím oživíme další ročník Zažít město jinak, aby to bylo zase trochu jiné. 

HoSt cílí spoustu svých služeb na děti do šesti let

Slavnosti jako networking

Takže za rok u vás budou dveře zase otevřené?

Kateřina: Určitě. Rádi bychom i expandovali víc na chodník a ulici. Máme i ambici z doprovodného programu přeskočit do kategorie hlavního programu. My se snažíme otevírat veřejnosti i během roku, jednou měsíčně pořádáme akce pro veřejnost a kdokoliv by se chtěl připojit, je vítán. Skvělé bylo, že nám nabídla třeba jedna maminka, že nám napeče. Rádi bychom se víc propojili s místními.  

Martina: Hezké je i propojení nás a AVU, která tu má ateliér a taky jí patří velký dík, protože návštěvníci si mohou prohlédnout i tu akademickou část. Přišla i paní z Městské knihovny, aby se s námi pobavila o možné spolupráci ohledně dětí a čtení, a také zástupci organizace Rubikon, která pracuje s maminkami po výkonu trestu. Takže se ukázalo, že Zažít město jinak je pro nás i skvělý networking. 

Líbí se vám, jak se ulice našich měst a obcí proměňují v rámci sousedských slavností Zažít město jinak a chtěli byste naši činnost podpořit? Přidejte se do Klubu přátel AutoMatu a pomozte nám s dlouhodobým a systematickým oživováním veřejného prostoru.