Pro zdravé stárnutí je nutný i veřejný prostor přátelský k seniorům, říká pracovnice pečovatelského centra

Alžběta Bártová se profesně věnuje fenoménu stárnutí hned na několika úrovních. S Pečovatelským centrem na Praze 7 se letos zapojila i do doprovodného programu sousedských slavností Zažít město jinak. Návštěvníci a návštěvnice si mohli v prostorách místního odlehčovacího centra prostřednictvím moderních technologií vyzkoušet, jaké je to když síly ubývají. Cílem celé akce bylo podpořit empatii vůči seniorům a seniorkám, které část společnosti leckdy přehlíží.  

Co vás přimělo k tomu, abyste návštěvníky letošních slavností pozvali do odlehčovacího centra?

My jsme součást Pečovatelského centra Praha 7 a vedle odlehčovacího centra máme také pečovatelskou službu a denní stacionář. Všechny tyto naše služby jsme v minulosti v rámci Zažít město jinak propagovali na Strossmayerově náměstí. No a letos jsme si díky tématu letošního ročníku „Bez zábran“ říkali, že bychom mohli návštěvníky pozvat do našich prostor, kam se běžně lidé, kromě návštěvníků našich klientů, jen tak nedostanou. 

A nabídli jste jim možnost vyzkoušet si, jaké je to stárnout. Co na to návštěvnice a návštěvníci říkali?

My jsme už během plánování programu věděli, že neumíme zprostředkovat pocit, že je vám najednou devadesát. Nehledě k tomu, že každý devadesátiletý člověk se cítí jinak.  Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze (CIIRC) nám ale poskytl svůj ageing suit neboli oblek stárnutí, který umožňuje zájemcům pocítit fyzické bariéry spojené s přibývajícím věkem – například, že si nemůžete sednout. A tuto zpětnou vazbu jsme dostávali i od návštěvníků. Ptali se, jak moc je to autentické a všichni byli překvapeni, jak moc vás fyzické obtíže v běžném životě mohou omezovat. Že je problém třeba se i podepsat. 

Takže to splnilo vaše očekávání?

Ano. Podpora zdravého stárnutí totiž neznamená stárnutí bez hendikepu, ale naopak, znamená to možnost žít kvalitní život i navzdory němu. Znamená to vytvářet a podporovat takové prostředí, které co nejlépe s kompenzací disability či hendikepu pomáhá. 

Proč si myslíte, že je téma stáří a stárnutí v naší společnosti tak přehlížené a stále trochu tabu?

Hodně lidí má problém i se svým vlastním stárnutím, a proto si v sobě tuto problematiku uzavírá. Další věc je, že neumíme pracovat s veřejným prostorem a neuvědomujeme si bariéry, které v něm vytváříme. Když jdu do práce, tak je to úplně jiná situace, než když jedu s kočárkem, nebo neřkuli s invalidním vozíkem. Pak je téměř nemožné se někam dostat. V roce 2020 začala dekáda zdravého stárnutí, což je iniciativa, kterou vyhlásila Světová zdravotnická organizace. Ta sestává ze čtyř oblastí, které vlastně navzdory očekávání nejsou tak úplně o seniorech, ale spíše o společnosti. O tom, jak se na jejich přítomnost ve veřejném životě nastaví. Konkrétně hovoříme o prevenci a bránění ageismu (diskriminaci na základě věku) a podpoře prostředí přátelského k seniorům (age-friendly environment). A to prostředí nejen fyzického, ale i společenského. Dále zmiňujeme oblast integrované péče. S covidem se hodně ukázal problém, jaký představuje rovný přístup ke zdravotnickým službám bez ohledu na věk. V neposlední řadě péči dlouhodobou, ve které máme jako společnost ještě hodně prostoru ke zlepšení. Čím více totiž budeme podporovat komplexní přístup a příležitost stárnout v domácím prostředí, tím více ulevíme přetíženému systému. Za velkou výzvu považuji především návaznost a prostupnost sociální a zdravotní péče a podporu neformální péče.

A tohle byl ten vzkaz, který jste chtěli vyslat ven?

Dá se to shrnout tak, že se správnou podporou se dá stárnout dobře a důstojně. Což je často o drobnostech a empatii. Teď se mi třeba stalo, že jsem z auta viděla hodně starou babičku přecházet velmi pomalu silnici mimo přechod. Zablokovala dopravu a vyvolala nelibost řidičů. Jenže těch pár metrů na ten přechod znamená pro každého něco jiného. My jsme se snažili zprostředkovat právě tuhle zkušenost. Podívat se na věci z trochu jiného úhlu pohledu. Nicméně je potřeba zdůraznit, že každý senior je jiný, nejde o žádnou homogenní skupinu lidí. A je potřeba je brát jako rovnocenné partnery. Nerada bych sklouzávala k tomu, že musíme tolerovat naschvály, jen proto, že je dělá někdo, kdo je starý. Když si ale v obleku stárnutí vyzkouším, jak je těžké se posadit, nebudu už naštvaná na seniora v tramvaji, kterému chci uvolnit místo a on mě odmítne. Spíš budu připravená zachytit ho ve chvíli, kdy ta tramvaj cukne. 

Vy se seniory a problematikou stárnutí pracujete dlouhodobě. Kdy podle vás došlo k té změně a místo respektovaného stáří jsme tu najednou začali mít stáří přehlížené, zbytečné a upozaďované?

Jestli si správně vybavuji Fenomén stáří od paní profesorky Haškovcové, tak jde o takovou plentu, kterou jsme začali zatahovat ve chvíli, kdy se o staré lidi začal starat zdravotní systém. Naučili jsme se to nechávat na institucích a stáří a umírání už vlastně není běžnou součástí našich životů. Bohužel se tím pojí i tzv. syndrom poslední štace, kdy se do nemocnice odeberete se zlomeným krčkem a už se nevrátíte. Čímž nechci říct, že naše zdravotní péče je špatná. Všichni ale asi víme, jak je na tom dlouhodobě podhodnocený zdravotnický personál a vlastně celý systém. Navíc se stále zvyšuje věk dožití a seniorů je čím dál víc, což může být nahlíženo jako zátěž pro celou společnost. To jsou jen věci, které mě napadají na první dobrou. Jsme společnost nastavená výkonnostně, a proto často zapomínáme na to, co nám senioři mohou přinášet. I proto byla původně nastavená strategie aktivního stárnutí předefinována na stárnutí zdravé. Zdůrazněná je podpora příležitostí k zapojení se do společnosti a podpora pocitu vlastní užitečnosti.

Co všechno zahrnují služby vašeho centra?

Většina lidí si zcela přirozeně přeje stárnout doma. Ale často potřebuje někoho, kdo o ně pečuje. Převážná část takové péče je na neformálních pečujících. PCP7 poskytuje na území Prahy 7 terénní péči, kdy může pečovatelka dopomoci například s podáváním jídla nebo s hygienou. Další naší službou je Sociálně odlehčovací centrum pro klienty nejen z P7, které odlehčuje neformálním pečujícím, aby třeba mohli někam odjet. A to až na tři měsíce. My mezitím poskytneme lůžko, stravu, podporu při zvládání běžných denních činností i péči aktivizačních i  a 24hodinovou přítomnost zdravotní sestry. Často fungujeme i jako alternativa pro překlenutí doby, která uplyne mezi hospitalizací seniora a následnou domácí péčí. Snažíme se jim poskytnout fyzickou i psychickou podporu a pocit bezpečí. Na to, aby mohli pečující někam jít, je tu denní stacionář, který funguje od 8 do 17 a jeho klienty jsou především lidé s demencí, kteří nemohou zůstat sami doma.

Co vás osobně přivedlo k profesnímu zájmu o seniory?

Já jsem měla babičku, která byla hodně aktivní seniorkou a věnovala se spoustě aktivit. Ta mě hodně inspirovala. Na škole během studia psychosociálních věd jsme měli na gerontologii a geriatrii paní doktorku Jiřinu Ondrušovou, která mě pro tuto cílovou skupinu nadchla. Od té doby se jí zabývám. Vedle Pečovatelského centra působím i v Centru pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče při Fakultě humanitních studií u paní docentky Ivy Holmerové. Naplňuje mě to, protože je to potřebná a smysluplná práce, která se dá dělat dobře a zároveň to umí být velká výzva. 

Povedlo se vám předat tuhle informaci návštěvníkům a návštěvnicím sousedských slavností?

I přes pekelné počasí si myslím, že ano. My jsme měli aktivity naplánované hodně venku a museli jsme improvizovat na malém prostoru. Atmosféra byla přesto skvělá a lidé to všechno moc dobře přijímali. Neměla jsem ambice je zahltit informacemi, ale spíš vyvolat pocit. A to si myslím zafungovalo moc dobře. Včetně toho, že se ti lidé dozvěděli, že tu jsme a nabízíme ty a ty služby a mohou se na nás, a nejen na nás, obrátit. Že jim někdo může pomoci nastavit to nejlepší pro zdravé stárnutí jejich blízkých. 

A půjdete do toho s námi i příští rok?

Pokud to bude jen trochu možné a bude nám to dávat smysl, tak moc rádi. Spolupráce s AutoMatem byla moc příjemná.