Důležitost školních ulic: Nedostatek prostoru pro hru ničí celou generaci dětí

Americký architekt Simon Battisti je ředitelem albánské neziskovky Qendra Relaveje. Její název znamená „centrum vztahů“. Organizace podporuje od roku 2018 město Tirana technickými znalostmi pro zřizování školních ulic a zklidňování okolí školních budov. Battisti kromě toho pracuje také v kosovské Prištině a slovenské Bratislavě. Přinášíme vám rozhovor, který poskytl serveru bysc.org.

23/5/2024

Vaše práce vychází z myšlenky, že malé děti a jejich pečovatelé jsou pro města velmi důležití. Můžete vysvětlit proč?

Dlouhodobým cílem, na kterém se snažíme pracovat, je spravedlivé životní prostředí pro všechny. Mělo by se k němu směřovat neustále, mnoha způsoby a z různých perspektiv. Zjistili jsme, že děti dokáží rychle mobilizovat komunity, pokud jde o výzvu, kterou představuje dominance aut. Například, pracujeme na školní ulici a rodiče se začnou ptát, co se děje. Vysvětlíme jim, že měníme ulici, rušíme parkování a jeden jízdní pruh – pro zdraví dětí. A i když jim to třeba vadí, tak naši snahu akceptují, protože si ji dokáží zdůvodnit a jsou s ní v klidu.

V Tiraně působí velmi proaktivní starosta, kterému na dětech záleží. Viděli jsme, jak ve jménu dětí jeho administrativa prosadila obrovské projekty na transformaci infrastruktury. Uzavřeli obří kruhový objezd a přeměnili ho na veřejný prostor, zrušili spousty parkovacích míst a vybudovali místo nich dětská hřiště. Počet parkovacích míst, která Tirana v posledních 10 letech zrušila, je enormní. A nikdo to nevnímá jako skandál. Naopak mluví se jen o tom, co všechno vzniklo místo nich. Bylo fascinující to sledovat.

Společnost potřebuje zdravé lidi a abychom je získali, potřebujeme zdravé dětství. Hra je zásadní pro zdravý dětský rozvoj a my ji stále považujeme za něco zbytného, něco navíc. To, že se děti málo hýbou, je globální trend. Míra obezity v Albánii u dětí ve věku 0 až 5 let je dnes už 16 %, což je více než v USA a Velké Británii. Auta, která dominují ulicím, vytlačila děti a sebrala jim místa, kde si mohou hrát, k tomu velmi přispívají. Dětské mozky se vytvářejí prostřednictvím hry. Učí se, jak se socializovat, jak se rozhodovat, jak nakládat s toxickým stresem, což jim pomáhá ve škole. Nedostatek hry vytváří generaci dětí, které se neumějí vypořádat se světem.

Naše práce ukazuje lidem, co všechno je možné udělat v prostoru, kterému jinak dominují auta. Ukazuje, jak rychle se ta změna může odehrát. Pokud to uvidí, uvěří tomu. To pomáhá překonat ten začarovaný kruh myšlení, ve kterém jsou ulice určené autům a které se předává dál. Plánování s ohledem na potřeby dětí tento kruh zcela záměrně porušuje, a vytváří místo něj úplně jiné struktury. V těch děti a jejich pečovatelé vidí veřejný prostor jako místo ke hře a trávení volného času a vyžadují po svých městech více takových prostor.

Na školních ulicích jste pracoval už v minulosti. Můžete vysvětlit, proč jste si vybral zrovna je, ve světle výzev, které jste právě zmínil a s čím se nejvíc potýkáte při jejich zřizování?

Školy bývají ve městech rovnoměrně rozmístěny. Což je dobrý výchozí bod, pokud chcete rovnoměrně budovat ulice pro bezpečné hraní. Nikdo se vás neptá, proč právě tady. Zastupitelé v nich vidí hodnotu, školní ulice jim dávají smysl a lehce se zavádějí i u dalších škol. Každý si dokáže snadno představit program na jejich zavádění, prostě jen multiplikujete totéž znovu a znovu a to pomáhá minimalizovat vstupní bariéry. Další postup je zřejmý. Což je velmi důležité pro myšlení zastupitelů, protože při zavádění čehokoliv nového dávají hlavu na špalek potenciální kritiky.

Děti si musí hrát každý den a každý den se dvakrát shlukují kolem školy. Mladší děti jsou vlastně buď doma, nebo ve škole, až do té doby, dokud se nezačnou samy pohybovat po městě. Jsou tu také alarmující statistiky o tom, že děti se stanou obětí dopravní nehody nejčastěji v okolí škol. V Chile se 70 % takových nehod odehraje ve vzdálenosti do 500 metrů od školy.  Kanada hlásí podobné statistiky. Pokud chceme snížit počet dopravních nehod dětí, musíme se logicky zaměřit na školy. Což je obrovská motivace pro snižování rychlosti i počtu aut v jejich okolí.

Potenciál škol spočívá také v tom, že už jde o existující komunitu. Jsou to přesně tihle lidé, se kterými musíme mluvit a kterým musíme pomáhat objevovat jejich sílu, aby mohli čelit tak obrovským výzvám, jako je klimatická změna. Když organizujeme školní pouliční party, spokojení lidé působí jak na zvolené zastupitele, tak na širokou veřejnost. Školy jsou přesně tím typem komunit, které mohou zmírňovat napětí mezi lidmi. Představují komunitní paměť, často zjišťujeme, jak moc lidé ke své místní škole tíhnou, představuje pro ně kontinuitu.

Jsou školní ulice cílem nebo jen prostředkem k jeho dosažení?

My je vnímáme jako prostředek. Představují potenciál pro mentální změnu toho, jak by měly ulice fungovat v celoměstském měřítku, což může tak ovlivňovat i regiony. Školní ulice mění přístup dětí ke hraní. Také staví požadavky na rovnou mobilitu tak, aby se o dopravní infrastruktuře přemýšlelo v lidském měřítku.

Docházková vzdálenost je globální záležitost, speciálně v takzvaném rozvojovém světě, kde infrastruktura na chůzi po dekády zapomíná. Chůze nikdy nebyla v jejich infrastrukturních plánech, a to i přesto, že většina lidí chodí pěšky. Chůze dopravním prostředkem chudších lidí.

Musíme přestat přemýšlet o tom, co můžeme udělat, abychom uklidnili řidiče, nebo o tom, jak minimalizovat bolest z rušení parkování. Musíme to otočit. Musíme stavět ulice, jaké lidé potřebují a milují. Na zbytku nezáleží. Výsledkem by bylo budování měst, která by odpovídala potřebám lidí s méně zdroji. Pokud se zaměříme na investice do chůze, odměníme lidi, kteří jsou už nyní šampióny v environmentální spravedlnosti, ať už si to vybrali, nebo ne. Způsob, jakým se pohybují po městě, je přesně to, co bychom měli dělat všichni. Musíme jim umožnit, aby tak mohli činit zdravě a pohodlně, protože nyní musí podstupovat hrozivé znečištění vzduchu, hluk a každodenní stres. Pokud by i tito lidé začali jezdit autem, byl by to pro naše města konec. Řidiči jsou vůči chodcům velcí dlužníci.

Ulice, na kterých si mohou děti hrát, jsou ulice přátelské k chodcům. Potřeby dětí se kryjí s potřebami chodců. Školní ulice demonstrují, jak to může vypadat v ulici, kde je radost pobývat. Vytvořit jde rychle, levně a pohodlně. Okamžitě lidem ukazuje svou hodnotu. Lidé milují živé dění na ulici, rodiče i děti se nás během každé street party chodí ptát, jestli tam budeme i zítra.

Co byste poradil městu, které chce začít být přátelské vůči dětem a jejich pečovatelům?

Zavřete ulici na 4 hodiny a uspořádejte párty. Je to snadné. Ukáže vám to možnosti veřejného prostoru a vzbudí zájem o trvalejší změny. Města se musí kreativně zbavit dominance aut. A k tomu potřebují také technické kapacity. Zapracovat perspektivu dětí a jejich pečovatelů do toho, jak město vidí svou funkci a účel je velmi důležité. A k tomu je potřeba zkušenost. Je těžké změnit způsob, jakým jsou města naučená fungovat. Pouliční slavnost je hračka, ale donutit město, aby změnilo způsob, jakým se staví, je běh na dlouhou trať. I Amsterdam a Kodaň o to stále bojují. A bude to boj, který potrvá celý náš život. S tím se musíme smířit a neustále zlepšovat naše metody přesvědčování technických pracovníků měst, aby začali aplikovat lepší praxi. Návody jsou dobrým začátkem, ale víme, že ještě lepší je zapojovat se do procesu stavby. Neziskovky spolu s odborníky musí být na místě, aby se poučili z chyb a zkoušeli nové přístupy. A tlačili města, aby si sama vyzkoušela, co funguje a k dalším investicím. Aby přizvala také komunity. Jde o dlouhodobý proces prosazování toho nejlepšího, co vidí obě strany.

Důležitou roli hraje také filantropie a další fondy v chytrém směřování měst, aby zajistily, že stejnou cestu budou sledovat minimálně 5 až 6 let, dokud změna ve městě nezapustí své kořeny. Může se to zdát jako dlouhá doba, ale bez kontinuální podpory se dá jen těžko odhadovat, jaký výstup z projektu vzejde.

Politická vůle vytváří příležitosti pro rychlé změny, ale tyto věci jsou křehké, je důležité, aby se procesy staly mainstreamem. Politická vůle se dá budovat skrze starosty, kteří jsou změnám otevření a organizace, které jsou ochotné sdílet své know-how, zvláště, pokud jde o regiony. Na Balkáně jsou hlavní města, která si prošla rychlými urbanistickými změnami, které mohou být vyvolány zaměřením na děti jako tady v Tiraně. Jenže všechno není možné pouze okopírovat. A proto jsou místní neziskovky důležitým partnerem.

Ve svém manuálu Born Thriving zmiňujete, že potenciálním negativním dopadem školních ulic může být vyhoštění. Jak to ovlivňuje váš přístup k vytváření změny?

V naší pilotní školní ulici jsme byli v situaci, kdy jsme chtěli proměnit školní skládku na malý park. Jenže je tam velká skupina sběračů odpadu, která na ní každý den pracovala. Když jsme se bavili se školou o tom, kam by své odpadky chtěla přemístit, došlo nám, že zájmy těchto dvou skupin jdou naprosto proti sobě. A tak jsme od plánu upustili, protože bychom vytvořili dynamiku, kterou bychom nedokázali vyřešit. V takových situacích potřebujeme úzce spolupracovat s komunitami, kterým tito lidé věří. Jen tak je můžeme vyřešit tak, abychom každému dopřáli právo na spravedlivé využití veřejného prostoru.

Dalším příkladem je parkování. To není vždycky oficiální a když ho zrušíte nebo ho přesunete, pravděpodobně vyvoláte celou řadu starých konfliktů mezi sousedy, které byly do té doby dočasně vyřešené. Změny, i když vedou i zdravějšímu prostředí, lidé nemají rádi a ve městech, která se mění tak rychle jako Tirana, jsou lidé náchylnější k tomu se jim bránit více, než to ve skutečnosti myslí.

Zkrátka, je důležité vědět, že jde o běh na dlouhou trať. Zbudováním školní ulice změna nekončí. Naopak jde to jen začátek. Budování vztahu s místními komunitami je časově náročná věc. A proto jsou důležité pilotní projekty, pouliční slavnosti. Umožňují vám pracovat dlouhodobě na jednom místě a různými verzemi té samé ulice a neustále je zlepšovat.

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte naši práci a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme.