I na malém městě sousedi rádi zpomalí, říkají organizátorky sousedských slavností z Hořic
Sousedky Aka Stuchlíková a Kateřina Šaršonová letos pořádaly Zažít město jinak v Hořicích v Podkrkonoší poprvé. A podařilo se jim to víc než skvěle. Zapojily sousedy a sousedky napříč věkovými a sociálními skupinami, všichni si užili krásný den i oživený veřejný prostor. S čím se nejvíce potýkaly a jak jim posloužilo letošní téma Zpomal?
2/11/2024
Co vás přimělo pustit se do organizace sousedských slavností?
Aka: Zažít město jinak jsem párkrát zažila v Praze a po přestěhování do Hořic jsem si říkala, proč to nezkusit tady? Pak jsem se jednou zapovídala s Kačkou na dětském hřišti, jí se ta myšlenka líbila a popostrčila mě, ať jdu do toho.
Kateřina: My s manželem už několik let pořádáme před Vánoci sousedské svařáky u nás v ulici. A jsou to moc příjemná setkání. Takže se mi Aky nápad moc líbil. Aby lidé z města žili i jinak než na sociálních sítích, aby se oživil veřejný prostor a lidé se v něm potkali. Navrhla jsem Ace, že bychom mohli Zažít město jinak zkusit představit vedení města.
A s čím jste tam šly?
Aka: S myšlenkou na oživení tak trochu zapomenutého prostoru a rozproudění komunity. Šly jsme tam na poslední chvíli, asi týden před uzavřením přihlášek. Čekaly jsme, jak na to město bude reagovat.
Kateřina: Městu se myšlenka Zažít město jinak líbila, od začátku nás podpořilo a tak jsme přihlášku stihly podat.
Město vám tedy nějak pomáhalo?
Kateřina: Město se stalo oficiálním partnerem. Myslely jsme si, že na malém městě bude příprava slavnosti jednodušší než třeba v Praze. Ta byrokracie kolem byla ale náročná, to musím přiznat.
Aka: Na všechno jsme musely psát žádosti. Do slavností jsme chtěly zahrnout i „bazének” pod Husovým pomníkem, tedy památku. Ze sochy původně stékaly potůčky vody právě do zmíněného bazénku, ale již dlouho se tak neděje. Letos proběhla rekonstrukce sochy, ale ten bazének je stále ve spíše neutěšeném stavu. Musely jsme tedy jednat i s památkáři a psát další žádosti a přislíbit, že samotné soše se nic nestane. Pan památkář nakonec kývl, my sochu ochránily látkovou girlandou a v bazénku se nám podařilo udělat pískoviště.
Zapojovat památky tedy nedoporučujete?
Kateřina: To zas ne. My jsme chtěly, jen to bylo víc papírování a domlouvání. Teprve později jsme se od starousedlíků dozvěděly, že dříve se u pomníku různé komunitní akce konaly a lidé se tam scházeli.
Aka: Teď je tam sice opravená socha, ale jinak se tím místem spíš prochází a je to škoda. Bylo tam pár rozbitých laviček, které před konáním Zažít město jinak sice opravili, ale jinak je to takový plácek, na kterém se nikdo moc nezdržuje.
Ještě něco vás během přípravy překvapilo?
Aka: Asi to, že se s někým na něčem domluvíte a ono je to potom jinak. Dopravní značky měly být rozmístěné týden dopředu, nakonec se objevily až ráno v den konání akce. Hlavně musíte mít v pořádku papíry, při samotné realizaci se pak spoléháte spíš na vztahy s konkrétními lidmi. Na upozornění o akci jsme tedy využily alespoň vaše letáky, které jsme umístily za stěrače zaparkovaných aut a ve finále s tím nebyl problém.
Kateřina: Realita je zkrátka jiná než na papíře. Protože takhle velkou akci jsme tu pořádaly poprvé, tak nás to trochu překvapilo. Pro příští ročníky už budeme vědět.
Aka: Na cyklojízdu jsme ale byly domluvené s městskou policií, která jí dělala doprovod, a ta byla připravená přesně podle dohody a krásně s námi spolupracovala.
Cyklojízdou jste chtěly upozornit na nějaké nedostatky v infrastruktuře?
Aka: Projíždělo se místní hlavní ulicí, na které je normálně hustý a občas i divoký provoz. Naším cílem je jednou udělat Zažít město jinak právě tady. Projíždějí tu náklaďáky, traktory s kládami, mixy s betonem a do toho cyklista či invalida na vozíku. Zároveň jsou tu obchody a auta často parkují na chodníku, kde se pak třeba nedá ani projít s kočárkem. Chtěly jsme poukázat na to, že jde o přirozenou hlavní tepnu města, která by měla být trochu zklidněná.
Kateřina: Ono to město samozřejmě ví, ale chtěly jsme upozornit na to, že by tu lidé rádi využívali zdravější způsoby dopravy.
Aka: Samy jsme byly překvapené, kolik lidí s námi jelo. Kolem 50 lidí, to je na místní poměry hodně. Přidaly se děti na odrážedlech, rodiny s kočárky, starší lidé i hendikepovaní lidé na vozíku. Takže jde o celkovou bezbariérovost.
Problematice veřejného prostoru se věnovala i vaše pocitová mapa…
Aka: Vytiskla se velká fotografická mapa Hořic a blízkého okolí. Lidé mohli označovat místa, kde se rádi scházejí, nebo kde se naopak cítí nepříjemně, nebezpečně. Kde jim chybí pítko nebo stojany na kola…
Kateřina: S tím nápadem přišla Místní akční skupina. My jsme s nimi ladily otázky, které bychom chtěly, aby se tam objevily, a teď už nám zbývá to jen vyhodnotit a pak s těmi výsledky dál pracovat a posouvat to dál ve spolupráci s radnicí. Město vyhlašuje participativní rozpočet a touto cestou by se tu dalo ledacos zlepšit. Vedení města je za konstruktivní zpětnou vazbu vděčné.
Jak se vám pracovalo s tématem Zpomal?
Aka: Hodně nám to pomohlo. Lidé na to moc hezky reagovali a bylo vidět, že opravdu potřebují a rádi zpomalí.
Kateřina: Snažily jsme se ho promítnout i do workshopů jako např. Zpomalením k sobě workshop od fyzioterapeutky Evy Šperkové nebo třeba Jak najít klid v ruchu od psycholožky Lucie Klůzové. Taková dechová cvičení a soubory tipů, jak se zklidnit. Nebo Lázně ducha od paní farářky Elišky Zapletalové.
Aka: Zpomalovací workshopy probíhaly v klidné soukromé zahradě, kterou nám nabídl k dispozici kamarád. Nebyl to tedy veřejný prostor, ale pro tento účel nám to přišlo vhodné.
Jak dlouho jste takhle našlápnutý program připravovaly?
Aka: Po podání přihlášky jsme jeli k vám na setkání organizátorů, což nám hodně pomohlo ohledně praktických tipů. Stejně jako organizátorská skupina na Facebooku, kde se zeptáte a někdo vám poradí.
Kateřina: Moc se nám líbila i grafika, svou barevností plakáty mezi jinými opravdu vynikly a lidé ji také chválili.
Aka: Hodně nám pomohlo i město, převážně s propagací. Když jsme vyvěsily plakáty, tak se nám začali sami ozývat lidé a nabízet pomoc s různým programem.
Kateřina: Ohledně bezbariérovosti jsme oslovily souseda Mirka Šperka, který je generálním sekretářem Českého paralympijského výboru a vytvořil pro nás paralympijský koutek s různými disciplínami. Oslovily jsme i jeho ženu Evu Šperkovou, která je celostní fyzioterapeutka a věnuje se vědomému pohybu těla i mysli. Psycholožka Lucka se ozvala sama.
Aka: Na městě nám dali tip na paní farářku Československé církve husitské, která vymyslela hru pro děti zaměřenou na památník i postavu Jana Husa. Ona sama si pak připravila stanoviště Lázně ducha. Pod baldachýnem zavěšeným na stromě měla židle a stolek a lidé si tam za ní chodili povídat. Měla tam pořád plno. Pak nám psala, že nám moc děkuje že jsme ji zapojily, že to sama nečekala, kolik za ní přišlo lidí.
Kateřina: Největší problém jsme pak měly s tím, aby se to všechno vešlo do programu.
Aka: Snažily jsme se, aby některé aktivity proběhly dvakrát v různých časech, aby se např. v rámci rodiny prostřídali a stihli tak, co koho zajímá.
Budete v komunitních aktivitách pokračovat i nad rámec Zažít město jinak?
Aka: Uvidíme, co vznikne z pocitové mapy. Jestli třeba uspořádáme nějaké setkání na jejím základě… Ozval se mi jeden účastník cyklojízdy, že se rád přidá k naší další akci, že má taky nějaké nápady… Zdá se, že takových lidí je tu víc.
Kateřina: Ono se toho tady děje celkem dost, ale všechno takovým tím pasivním způsobem, že někam jdete a tam na něco koukáte. My jsme chtěli docílit aktivizace lidí. Aby si vyzkoušeli věci, na které normálně nemáte čas. Lehokolo, lukostřelbu, žonglování… A fungovalo to hezky.
Co byste příště udělaly jinak?
Aka: Asi si lépe rozdělíme úkoly. Teď jsme řešily obě všechno.
Kateřina: Já jsem si totiž původně myslela, že to jenom pomohu rozjet a pak už si to převezme Aka. Nakonec jsme to celé dělaly spolu. Ale příště už budeme vědět.
A půjdete do toho i příště? Stálo to za to?
Aka: Určitě. Ohlasy jsou velmi pozitivní. Do dneška mě lidé zastavují na ulici a říkají, jak to bylo super.
Kateřina: Pořád někdo říká, že příští rok nám pomůže s tímhle a tímhle, že má kapelu a tak. Hezké bylo, že se nám ozvali i ze školy a nabídli nám dobrovolníky z řad svých studentů. Ti nám pomohli dopravit hendikepované sousedy na cyklojízdu a během dne byli na různých stanovištích.
Co byste vzkázali lidem, kteří zvažují, že do toho půjdou taky?
Aka: Určitě komunikovat se zkušenějšími. To nám pomohlo hrozně moc, slyšet od lidí, co už to organizují po osmé či po desáté, jak to dělají. A zkusit spolupráci s městem. Papírování bylo sice i tak dost, ale oni se nám upřímně snažili pomoct.
Kateřina: Město nám pomohlo i s podporou a propagací. Určitě se vyplatí i oslovit místní instituce a firmy. Ze spolupráce s nimi může vzniknout hezký program. Nám místní betonárka darovala písek na pískoviště, místní pivovar propůjčil pivní sety a stánek…
Nebyli na vás doma naštvaní, že jste věnovali tolik času přípravám?
Aka: My jsme se scházely většinou večer po uspání dětí. Teprve potom byl pořádně čas na řešení slavností.
Kateřina: Rodiny nás podpořily. Můj manžel měl workshop na žonglování a Aky manžel hrál na kytaru, takové zpívánky pro děti a pak večer koncert.
Aka: Kačky holky měly svůj stolek s tetovačkami. Moji kluci pomáhali např. s info cedulemi, natírali nápis a teď se pořád ptají, kdy bude další Zažít město jinak. Zapojila se celá rodina.
Kateřina: Mám pocit, že organizace komunitních akcí má velký smysl. Jinak nás, i na malém městě, dělí vysoké ploty a tolik se nesetkáváme. A pokud se mohou lidé zapojit, tím lépe.
Aka: Těšíme se na příští rok a jsme zvědavé, jaké bude další téma.
Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!