Jak na město pro ženy (a nejen pro „standardního muže“)

Většina z nás žije ve městech, která stále odrážejí představy a hodnoty 20. století. I když jsou dnes starostové, majitelé a plánovači měst stále různorodější, ideály, podle kterých města vznikají, jsou stále zakořeněné v myšlení minulého století. Protože města odrážejí ty, kdo je navrhovali a budovali, jsou jejich prostory, služby a systémy pořád „nastaveny“ podle potřeb průměrného muže – a jeho pohled tak stále určuje, jak města fungují a jak je lidé užívají.

Když se podíváte kolem, zjistíte, že nerovnosti nejsou jen v hlavách lidí – jsou vytesané do ulic, budov i systémů, které nás obklopují, a dnes se často ještě umocňují digitálními technologiemi. Například tarifní systémy veřejné dopravy často upřednostňují klasického dojíždějícího tam a zpět a znevýhodňují ty, kteří absolvují více po sobě jdoucích cest. Protože ženy stále z velké části zajišťují domácnost a péči, absolvují tyto „řetězené“ cesty častěji a často za ně zaplatí víc.

Algoritmy, které diskriminují

Digitální technologie nejsou automaticky lepší. Algoritmy rozpoznávání obličeje chybují – ne-bílé a ne-mužské tváře často identifikuje špatně. Výzkumníci z MIT Media Lab v roce 2018 testovali komerční systémy rozpoznávání obličeje (IBM, Microsoft, Face++, Amazon) a zjistili výrazné rozdíly v chybovosti podle pohlaví a barvy pleti. Studie ukázala, že algoritmus se spletl jen u 0,8 % světlých mužů, ale u tmavých žen až u 34,7 %. Technologie tak mohou nejen „kontrolovat“ veřejné prostory, ale často v sobě skrývají diskriminační prvky.

A jaké je řešení? Normy bychom měli navrhovat od začátku inkluzivně, aby prostory, služby a systémy byly férové pro všechny – bez ohledu na pohlaví, barvu pleti nebo sociální status. Jen tak můžeme žít ve městech, která opravdu fungují pro každého.

Ve městě jako doma

Strach z násilí a kriminality ve venkovních prostorech je uváděn jako jeden z nejvýznamnějších faktorů, které lidi odrazují od pobytu a aktivit na veřejných místech. Pracoviště, která nemají bezpečný prostor pro uložení jízdních kol, zase vedou k tomu, že se lidé cyklistice do práce raději vyhnou, i když by pro ně byla praktickou možností.

Ženy se v 21. století musí rvát o svá práva

Dostupnost a kvalitu příležitostí k tomu, abychom se ve městě všichni cítili jako doma, lze zlepšit řadou opatření – od návrhu vyhrazených, dobře propojených pěších a cyklistických tras až po vytváření atraktivních veřejných prostor, které lidi motivují k pobytu venku.

Osvětlení pěších tras na úroveň odpovídající dennímu světlu může zvýšit jejich využívání až o 38 % oproti neosvětleným trasám. Totéž platí pro cyklostezky, u nichž může osvětlení zvýšit využití až o 62 %. Tyto poznatky znovu potvrzují, jak zásadní roli hraje pocit bezpečí při snaze o setrvání lidí ve veřejném prostoru.

Navrhování inkluzivní normy

Tyto problémy se ale netýkají jen žen – dopadají na všechny, kdo se nevejdou do úzké představy „normálu“. Tito lidé často žijí ve městech, která pro ně nejsou úplně funkční. Patří sem děti, senioři, LGBTQ komunita, lidé s postižením, lidé jiného etnika a mnoho dalších, kteří musí upravovat své každodenní rutiny a plány, aby zapadli. A když se jejich potřeby konečně zohlední, často je to prezentováno jako něco, co se týká jen menšiny. Ve skutečnosti ale tvoří tito lidé většinu. Abychom mohli navrhovat moderní města, musíme porozumět jejich každodenním zkušenostem.

Můžeme a musíme zpochybnit představu o „normálnosti“ a budovat inkluzivní města pro všechny. Díky etnografickému a uživatelskému výzkumu se můžeme oprostit od předpokladů a získat reálná data o tom, co lidé od městského veřejného prostoru opravdu potřebují. Když vyjdeme od lidí – jejich potřeb, hodnot a způsobu života – otevíráme prostor pro skutečné a smysluplné změny.

Klíčové je mluvit s lidmi, naslouchat jim, pozorovat je a zapojovat je do návrhu prostřednictvím pečlivého kvalitativního i kvantitativního výzkumu. Bez toho opravdu není možné pochopit, co lidé potřebují a jak města tvořit tak, aby fungovala pro všechny.

Gender a veřejná doprava: Proč nestačí jen „jedna velikost pro všechny“

Veřejná doprava je stále navrhovaná podle potřeb „průměrného muže“. Ženy, děti, senioři nebo lidé se specifickými potřebami se často musí přizpůsobovat systémům, které pro ně nefungují.

Výzkum společnosti ARUP s Transport Infrastructure Ireland potvrdil, že:

• ženy častěji cestují tzv. „trip-chainingem“ (několik po sobě jdoucích cest), což zvyšuje náklady a stres;
• bezpečnost je zásadní – mnoho žen se cítí ohroženo při čekání na zastávkách nebo cestou domů;
• flexibilita a inkluze by měly být základními principy navrhování dopravy;
• udržitelná změna chování je možná jen tehdy, když dopravní systémy reflektují skutečné potřeby uživatelů.

Tzv. genderově citlivý design dopravy není „luxus“, ale nutnost pro bezpečné, efektivní a spravedlivé město. A nejen ženy ho ocení víc než bonboniéru a karafiáty k MDŽ. Pro příklad toho, že je i reálně dosažitelné, se můžete zajet podívat třeba do Vídně. Ta ve svém veřejném prostoru důsledně aplikuje strategii gender mainstreamingu, tedy narovnávání struktur, nastavení a podmínek pro ženy a muže.

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!