Paříž i Basilej proměňují své znečištěné řeky v ideální místa ke koupání

Města s řekami vhodnými ke koupání se v Evropě vracejí na scénu, právě v době, kdy obyvatelé měst hledají únik před bezprecedentními vlnami veder.

Pro většinu Pařížanů byla ještě nedávno představa, že by se člověk mohl koupat v Seině, naprosto nemyslitelná. Měla pověst extrémně špinavé řeky. Letos v červnu se ale vše změnilo. Když Francii zasáhla rekordní vlna veder, tisíce Pařížanů se ponořily do vodního toku, kterého se lidé dříve obávali, aby se ochladily. Podobné scény se odehrávaly v mnoha jiných evropských městech.

Také Kodaň, Basilej, Curych, Bern nebo Oslo po mnoho let investovaly do modernizace kanalizačních systémů, budování infrastruktury pro odvádění dešťové vody i opatření ke zlepšení kvality vody. Jejich úsilí přineslo výsledky, obyvatelé těchto měst se dnes do svých řek vracejí ve velkém. A protože změna klimatu přináší stále častější a intenzivnější vlny veder, stávají se městské vodní toky také důležitým způsobem, jak se během horkých dnů ochladit.

„V těchto městech vidíme, že lidé nově definují svůj vztah k vodě a veřejnému prostoru,“ říká Matthew Sykes, spoluzakladatel a programový ředitel iniciativy Swimmable Cities, která prosazuje právo lidí využívat městské vodní toky. „Lidé začínají chápat, že město, kde se dá koupat, je jednoduše lepší město.“

Historický návrat k vodě

Ještě na počátku 20. století bylo koupání v řekách ve městech běžnou součástí života v Evropě i v některých částech Severní Ameriky. Přímo na řekách vznikaly veřejné lázně, kam lidé chodili nejen za odpočinkem, ale také za osobní hygienou. Protože většina domácností tehdy neměla vlastní koupelny ani tekoucí vodu, byly říční lázně – oblíbené například v New Yorku, Londýně, Bostonu, Filadelfii nebo Paříži – často jediným místem, kde se lidé mohli umýt.

S rozvojem průmyslu a prudkým růstem měst se však evropské řeky postupně proměnily v silně znečištěné toky. V Paříži se do Seiny vypouštěly odpadní vody, zbytky z jatek i voda z praní. V důsledku toho město v roce 1923 koupání v Seině zakázalo s tím, že voda představuje zdravotní riziko. O vyčištění řeky začali pařížští představitelé uvažovat už v roce 1988, skutečný impuls ale přišel až v roce 2016, kdy starostka Anne Hidalgo obnovila závazek města řeku vyčistit a učinila z něj jeden z hlavních pilířů kandidatury Paříže na pořádání letních olympijských her 2024.

Náplavka v Paříži

„Paříž odvedla obrovský kus práce i za ostatní města,“ říká Matthew Sykes. Připomíná, že radnice čelila během projektu značné kritice ze strany médií i veřejnosti. „Musela dokázat, že iniciativa, která už fungovala v menších městech, může uspět i v tak velké metropoli.“

Nejen možná, ale nezbytná

Když byla v červenci 2025 Seina oficiálně otevřena veřejnosti ke koupání, využilo tři vyhrazená koupací místa více než 100 000 lidí. Zájem byl tak velký, že město prodloužilo koupací sezonu až do začátku září. Letos, kdy řeka vstoupila do své druhé koupací sezony, Paříž potvrzuje, že obnova městských řek není jen možná, ale v době klimatické změny i nezbytná.

V červnu letošního roku zažila Paříž nejintenzivnější vlnu veder ve své historii. Ve Francii je klimatizace stále poměrně vzácná – má ji jen přibližně čtvrtina domácností a méně než sedm procent škol. Ani typické haussmannovské domy, které utvářejí charakteristickou podobu Paříže, nejsou na letní vedra dobře připravené. Obyvatelé města proto mají jen omezené možnosti, jak se ochladit.

Když teploty na konci června prudce vystoupaly, lidé hledali útočiště v klimatizovaných supermarketech nebo stáli dlouhé fronty před městskými bazény. Největším lákadlem se však pro mnohé staly nově vyčištěné říční kanály, kam zamířily tisíce lidí, aby si poprvé zaplavali přímo ve svém městě.

Tam rozhodně nevlezu

Z vědeckého hlediska přitom mají Pařížané jen malý důvod obávat se kvality vody. Město každý den sleduje koncentrace bakterií Escherichia coli (E. coli) a střevních enterokoků, které mohou způsobovat horečku, infekce močových cest nebo průjmy. Měření dlouhodobě potvrzují, že voda splňuje limity stanovené Evropskou unií pro bezpečné koupání.

Přesto mnoha Pařížanům stále brání ve vstupu do Seiny psychologická bariéra. Když agentura IFOP v roce 2021 oslovila tisíc Francouzů s otázkou, co si o Seině myslí, 70 % respondentů ji označilo za špinavou, znečištěnou a zapáchající. Jen málokdo tehdy uvedl, že by se v ní chtěl koupat. Přestože se tento pohled postupně mění, pověst Seiny jako špinavé řeky přetrvává.

Přítomnost řeky v horký letní den oceníte

„Jsem ráda, že si moji synové mohou vodu užít, ale já do ní rozhodně nevlezu,“ říká dvaapadesátiletá Soizic Prado, která sedí plně oblečená na lavičce a pozoruje své děti při koupání. „Jsem si jistá, že je to bezpečné, ale celý život jsem slýchala, že ta voda je špinavá,“ vysvětluje.

Švýcarský model

Přestože je Basilej od Paříže vzdálená pouhých 400 kilometrů, vztah místních obyvatel k řece Rýn je zcela odlišný. Kvalita vody tu nikomu nedělá starosti a stovky lidí se denně nechávají unášet proudem kolem basilejské katedrály.

Řeky, které protékají švýcarskými městy, patří k těm nejčistším na světě. Země je považována za světového lídra v čištění odpadních vod – na provoz a údržbu čistíren vynakládá v přepočtu zhruba 230 dolarů na obyvatele ročně, což je výrazně více než většina ostatních evropských států.

Díky tomu se Basilej stala jedním z evropských měst, kde je koupání v řece naprostou samozřejmostí. V létě lidé skáčou do Rýna na každém kroku a pijí vodu z veřejných pítek na náměstích i v ulicích. Zdaleka nejoblíbenější aktivitou je ale plavání po proudu řeky – někteří obyvatelé se takto dokonce dopravují do práce.

„Nedokážeme pochopit představu, že by někdo měl ve svém městě řeku a nekoupal se v ní,“ říká Ruedi Bösiger, odborník na sladkovodní ekosystémy ze Světového fondu na ochranu přírody (WWF). „Je to součást naší kultury.“

Víte, co je to Wickelfisch?

Lidé se v Basileji koupou v Rýně přinejmenším od 15. století, kdy se v řece během horkých dnů ochlazovaly jeptišky z místního kláštera. První oficiální říční lázně byly podle historiků otevřeny v roce 1831, archivní dokumenty ale naznačují, že podobná zařízení existovala už dříve.

Posledních čtyřicet let neodmyslitelně patří k basilejskému létu také Wickelfisch – vodotěsný plovací vak, do kterého si lidé uloží oblečení, telefon nebo peněženku a nechávají se s ním unášet proudem řeky.

Koupel v centru Basileje

Ani švýcarský vztah k řekám se však neobešel bez krizí. V roce 1986 vypukl požár ve skladu agrochemické společnosti Sandoz, při němž se do Rýna dostalo velké množství toxických látek. Řeka se zbarvila do červena a chemická havárie zničila velkou část života v toku po proudu. Dodnes je považována za jednu z nejhorších ekologických katastrof v historii Rýna.

Havárie jako akcelerátor změny

Ostatně ještě před touto havárií byly řeky ve švýcarských městech silně znečištěné. Stejně jako v mnoha dalších evropských zemích se do nich v polovině 20. století vypouštěly průmyslové odpady, splaškové vody i odtok z továren, což činilo koupání zdravotně nebezpečným.

Právě chemická havárie v Basileji ale vedla k zásadním legislativním změnám v celém Švýcarsku. Byla vybudována infrastruktura, která při požárech zabraňuje tomu, aby kontaminovaná hasicí voda odtékala do řek. Modernizovaly se čistírny průmyslových i komunálních odpadních vod a podél Rýna vznikl komplexní systém monitorování kvality vody.

„Tato krize lidi semkla a ukázala jim, že se o Rýn musí starat,“ říká Patricia Holm, odbornice na vodní ekosystémy z Basilejské univerzity. „Díky tomu je dnes řeka ve skutečnosti v lepším stavu než před samotnou havárií.“ Přesto odborníci upozorňují, že ani Švýcarsko není dokonalým příkladem. „To, že je řeka vhodná ke koupání, ještě neznamená, že je z ekologického hlediska zdravá,“ říká Ruedi Bösiger z WWF.

Nejde jen o bakterie

Kvalita vody se totiž hodnotí především podle množství bakterií E. coli, což nevypovídá o celkovém stavu říčního ekosystému. Švýcarské řeky už sice lidem nepůsobí zdravotní problémy, zároveň ale byly v minulosti narovnány, regulovány a přehrazeny vodními elektrárnami. To vedlo ke ztrátě přirozených stanovišť a narušení transportu sedimentů po proudu, což negativně ovlivňuje ryby i další vodní organismy.

Rýn

Podle vědců by se proto při hodnocení kvality vody měly sledovat také mikropolutanty – například zbytky léčiv, pesticidů nebo parabenů. Ty mohou mít dlouhodobé negativní dopady na zdraví lidí i živočichů, přestože běžné ukazatele kvality vody jejich přítomnost nezachytí.

V roce 2016 se Švýcarsko stalo první zemí na světě, která přijala zákon ukládající povinnost odstraňovat z odpadních vod také chemické mikropolutanty. Švýcarská města od té doby každoročně doplňují své čistírny odpadních vod o technologie, které dokážou zachytit například zbytky léčiv, pesticidů nebo dalších chemických látek.

Řeka jako veřejný prostor

Odborníci přičítají tento pokrok mimo jiné švýcarskému systému přímé demokracie, který občanům umožňuje prostřednictvím referend prosazovat změny legislativy, včetně opatření na ochranu vod. Podle Yixin Cao, bývalé výzkumnice z Urban Bathing Studio na Univerzitě v Lyonu, právě tento politický systém pomohl zapojit veřejnost do obnovy řek.

„Ve Švýcarsku lidé vnímají řeku jako společný veřejný prostor a důvěřují jí. Právě tento pohled zatím v pařížské kultuře i v mnoha dalších průmyslových městech Evropy chybí,“ říká Cao. „Švýcaři mají ke svým řekám opravdu hluboký vztah.“

Líbí se vám, co v AutoMatu děláme? Podpořte nás a nakrmte AutoMat jakoukoliv částkou. Děkujeme!