Michal Kryl: Po deseti letech už si Zažít město jinak dokážeme i užít

Sousedská slavnost U Okrouhlíku letos slaví deset let. S jejím organizátorem Michalem Krylem jsme si povídali o tom, jak začínali, co se za deset let naučili, co od slavnosti očekávají sousedé nebo jak se jim podařilo nevyhořet a pokračovat dál.

Letos slavíte deset let Zažít město jinak U Okrouhlíku na Praze 5. Jak to vlastně celé začalo? Tušili jste tehdy, že za 10 let bude takhle akce pořád fungovat?

Rozhodně netušili. Začalo to vlastně tím, že jsem se přestěhoval z jednoho břehu Vltavy na druhý, z velkoměsta tak trochu na vesnici. Se sousedy jsme se seznámili přes děti, jak to tak občas bývá, a pak jsme se domluvili, že bychom vyzkoušeli uspořádat Zažít město jinak. To jsem do té doby znal spíš jako pasivní účastník.

Byl pro vás první ročník těžký? Udělali jste ho raději menší, abyste neměli tolik zařizování?

Naopak, chtěli jsme ho nafouknout co nejvíc, takže jsme všichni lítali jako hadr na holi. Vůbec jsme si to neužili. Pak se někteří z nás měsíc nebo dva nechtěli vůbec vidět, málem na tom zkrachovala některá přátelství.

Takže doporučení zní: Nepřepálit start?

Myslím, že princip těch deseti let je vlastně v tom, že jsme ubírali. Zjišťovali jsme, co lidé chtějí a co zase až tak nechtějí, a postupně jsme zmenšovali naše nasazení. Takže bych řekl, že poslední dva roky už si to i my dokážeme celkem užít.

Když už jste si tím vším sami prošli, co byste poradili nové lokalitě? Co vaše návštěvníky baví a co se naopak ukázalo jako přehnané nebo zbytečné?

My jsme specifická, poměrně malá lokalita. Jsme hodně daleko od ostatních, takže to tu máme hodně sousedské. Zjistili jsme, že lidé si chtějí hlavně sednout, dát si něco k pití a k jídlu a chtějí, abychom jim zabavili děti. Takže aktivity pro děti máme na celý den. Pro dospělé může něco být, občas se něco chytne, ale rozhodně to na tom nestojí. Pro dospělé máme program vlastně jen ve chvíli, kdy se někdo s nějakou aktivitou přihlásí. Neděláme ho my jako organizátoři.

Říkal jsi, že je vaše místo specifické. Řešíte tam také dopravu, místa pro setkávání nebo jiné problémy?

Jsme vilová čtvrť, která teď hodně řeší novou výstavbu. Vily tam padají a staví se z nich činžáky. Místo školy nám tam teď postavili takové malé sídliště. Takže naše hlavní občanská angažovanost se týká zástavby a řešení tohoto problému.

Máme tam ale také dvě silnice, které teď bohužel fungují jako rallye i pro Filipa Turka. To video, na kterém jel ve sportovním autě v serpentinách v okolí Strahovského stadionu a kterým se zabývá policie, to bylo právě u nás. Takže to je věc, která nás teď opravdu hodně pálí. Snažíme se i na Prahu 5 trochu tlačit, aby s tím něco udělala. Řešily se třeba zpomalovací prahy, ale ty tam mít nemůžeme kvůli autobusům. Chtěli bychom tedy alespoň úsekové měření. Večer a v noci to tam máme jako F1.

Máte na Hřebenkách i nějaký spolek, nebo fungujete spíš jako jednotlivci?

Na základě skupiny lidí, která začala dělat Zažít město jinak, vznikl spolek, který se stará o místní věci. Tyto dvě věci ale oddělujeme. Zažít město jinak se pořád snažíme dělat jako jednotlivci. Proto jsem také na webu napsaný jen já, ne žádný spolek. Spolek máme vedle a někteří z nás se potom přes spolek začali také politicky angažovat. To je zase oddělené. Neformální aktivní uskupení sousedů se jmenuje Sousedé z Hřebenek a spolek je Občané z Hřebenek a Klamovky.

Co se vám U Okrouhlíku v rámci Zažít město jinak nejvíc povedlo?

Asi to, že tu máme mix starousedlíků, tedy lidí, kteří se přistěhovali už dřív, a taky úplně nových lidí. Myslím, že se nám je podařilo trochu namixovat. Lidí z nových baráků by se mohlo zapojovat víc, ale jsme rádi, že k nám vůbec chodí.

Obecně jsem docela pyšný na to, že si tu akci prostě neděláme pro sebe. Často to bývá tak, že si člověk udělá akci s muzikou a divadlem jen pro své kamarády, svou bublinu. My se snažíme, aby tam byli opravdu všichni. Chodí k nám i osmdesátiletí lidé, sednou si s námi, povídají si, a to je hrozně fajn.

Párkrát byl u nás „na vizitě“ i tehdejší vedoucí Zažít město jinak, dnes ředitel AutoMatu Martin Šotola, a měl radost, jak to u nás funguje.

Chápou návštěvníci, že to děláte dobrovolnicky, že nejste městská část ani komerční subjekt?

U nás je to asi jednodušší, protože nemáme žádné granty. Žijeme jen z toho, co nám lidé dají za účast. Takže myslím, že všichni lidé, kteří tam chodí, nebo jejich drtivá většina, tohle chápou.

Jeden čas jsme s kolegy a kamarády, se kterými to děláme, řešili, jestli si neříct o nějaký grant nebo o podporu městské části. Ale přiznám se, že pracuji v neziskovém sektoru a přijde mi, že tahle činnost, pokud si ji můžeme dovolit a vychází nám to, by měla opravdu vycházet zdola, platit si to zdola a mít takový nízký profil. Zatím nám to vychází.

A jak se vám spolupracuje s AutoMatem, tedy spolkem, který tohle celé zaštiťuje?

O tom propojení se snažíme lidem říkat, co to jde. Máme k dispozici i vaše mapy a říkáme i o dalších akcích, které se konají. Taky je důležité lidem vysvětlovat, proč během Zažít město jinak zabíráme prostor ulice. To byl docela dlouhý proces.

Když už mluvíš o AutoMatu, znal jsi ho od začátku? Čím tě jeho myšlenky zaujaly?

Já jsem dítě centra. Narodil jsem se tam a asi do pětadvaceti let jsem bydlel u Resslovky. Takže znám všechny odvrácené stránky automobilismu. S bráchou jsme zažínali chodit na Smetanovo nábřeží, kde byly první ročníky Zažít město jinak. To byl takový můj první dotek s AutoMatem. A samozřejmě, bylo to geniální!

Jak to pokračovalo?

Potom jsme chodili takovým tím turistickým způsobem třeba do Americké a na další Zažít město jinak. Postupně mě začalo zajímat i trochu víc do hloubky, co AutoMat dělá. Začal jsem jezdit na cyklojízdy. Koukli jsme na film auto*mat. Tak se to postupně nabalovalo. Pak přišly děti, takže jsme jezdili na cyklojízdy i s dětmi. Byli jsme i v Blance, což byl neuvěřitelný zážitek. To už se asi nikdy nestane.

 A dnes? Pomáhá vám AutoMat víc než symbolicky?

Já sám jsem nikdy nebyl až tak moc aktivistický. A tady je hrozná výhoda toho, že mi AutoMat v rámci Zažít město jinak vlastně dává deštník a dělá za mě všechny nepříjemné věci, které si myslím, že kdybychom měli řešit my, tak to prostě neděláme. Uděláme si nějakou akci na zahradě, ale zábory, domluvu s městskou částí a všechny tyhle věci bychom dělat nechtěli.

Co tě po deseti letech pořád motivuje? Jak se ti podařilo nevyhořet a pokračovat?

Dvě věci. Jednak jsme se stali takovou automatickou součástí programu slavností. Lidé už automaticky počítají s tím, že v září přijdou, a neočekávají, že by to Zažít město jinak u nás nebylo. To je takový závazek. Ale to samozřejmě nestačí. Člověk může snadno říct: „Hele, sorry, ne.“

Ale po těch třech letech, kdy už jsme byli opravdu hodně na vážkách, jestli pokračovat, nebo ne, se nám podařilo rozšířit tým. Teď nás je asi deset, postupně se nabalili další lidé. Tým se sejde čtrnáct dní před akcí, sepíšeme si úkoly, kdo co má, každý si je udělá trochu po svém a pak to dáme dohromady. Navíc nám vždycky sousedi přijdou pomoct se začátkem a s koncem. To je úplně skvělé.

Máte v týmu rozdělené role?

Já řeším začátek – přihlášení lokality, setkání organizátorů, smlouvu s AutoMatem, vylepení plakátů – a aktivity pak přebírají trochu ostatní lidé. Takže já si už potom odfrknu a jdu si to užít.

Domluvili jsme se také, že trochu funguju jako štít. Na webu je můj e-mail a můj telefon, takže když nám někdo chce nadávat, nadává mně. Stalo se to asi třikrát za deset let, takže je to v pohodě. Já to potom odfiltruju.

A co jste se za těch deset let naučili, aby vám společné organizování fungovalo?

Myslím, že je hodně důležité, že jsme si dokázali nějak zkrotit svoje ega. To je podle mě úplně nejdůležitější věc. Ze začátku každý trochu řešil, jestli byl dostatečně oceněn za svoji obří činnost. Teď už to vlastně neřešíme.

První dva ročníky jsme byli opravdu úplně mrtví. Teď už každý ví, co má dělat, což je strašná výhoda. Taky to vypadá, že letos nebudeme mít věci na sociálních sítích až na poslední chvíli. Už se na nás díky tomu obrátilo i několik lidí, kteří se chtějí zapojit.

Každopádně bych řekl, že to postupně vychytáváme a za dvacet let už bude naše Zažít město jinak úplně skvělé.

Info na stránce Zažít město jinak U Okrouhlíku

Foto ze Zažít město jinak U Okroulíku: Polina Maliuk

Podpořte slavnosti Zažít město jinak koupí virtuální Souseděnky a pomozte nám oživit ulice i letos. Vaše podpora pomáhá udržet Zažít město jinak jako nekomerční akci postavenou na nadšení a zapojení místních.