Cyklojízda je důležitá oslava bezpečné jízdy. Nebojuje proti autům, ale za prostor pro cyklisty, říká špuntařka Zuzka

Divadelnice Zuzana Pitterová byla na letošní Cyklojízdě jedním z AutoMatích „dobrých andělů“ čili špuntařů. Poprosili jsme ji, aby se s námi podělila o svou motivaci do toho jít, o své cyklistické zkušenosti z ulic hlavního města i o vysvětlení toho, čím se v rámci svého oboru vlastně zabývá. Schválně si zkuste tipnout, k čemu přirovnává poslední momenty před tím, než se sedm stovek cyklistů vydá do ulic, a pak se pusťte do čtení.

Jak sis užila letošní Cyklojízdu? Proč mají podle tebe takové akce smysl?

Užila jsem si jí moc. Letošní Cyklojízda byla moje druhá, ale můj kluk už s vámi jezdí mnohem déle a vlastně mě k ní přivedl. Dost jsem si užívala jízdu po magistrále bez výfukových plynů, protože na lehokole jsi opravdu nízko, přesně v úrovni výfuků, což je pro mě v provozu dost nepříjemné. Taky jsi na něm méně vidět, takže náklaďák tě od určitého místa může přehlédnout. Další věc je ta energie, která nás všechny spojovala. Takové chvíle jsou vzácné, pocit, že jsme na sebe všichni společně napojeni. Máš za sebou stovky lidí a tvým úkolem je je chránit a umožnit jim bezpečný průjezd. Mám z toho podobný pocit jako při třetím zvonění před představením. Když víš, že jste tam teď jeden za všechny a všichni za jednoho. A další plus je, že Cyklojízda ukazuje lidem, že je možné použít v Praze kolo. Někdo by třeba rád jezdil do práce na kole, ale jak nemá tu zkušenost, radši se na to vykašle.

Špuntování čili blokování křižovatek během Cyklojízdy je poměrně náročná disciplína. Za jak zkušenou cyklistku se považuješ?

Já jezdím v podstatě denně. Někdy i v zimě, to si beru třeba troje kalhoty. Takže bych řekla, že zkušená jsem. Při špuntování se hlavně snažím nejít do konfliktu, protože agrese je mi z podstaty nepříjemná. Vždycky, když to jde, tak se snažím řidiče navést na objízdnou trasu, aby nemuseli čekat, když jsou z toho třeba nervózní. Přijde mi, že člověku, který se z chodce změní na řidiče, se často úplně promění psychika. S tím, jak se stane silnějším a větším, začíná být i agresivnější. Při Cyklojízdě nám nikdy nenadávají chodci, ale výhradně řidiči. Přitom, když z toho auta vylezou a stávají se zase chodci, většinou se zase vrací do normálu.

Jak se ti jezdí po Praze? Vyhovuje ti cyklistická infrastruktura?

Musím říct, že je to čím dál tím lepší a cítím se čím dál tím bezpečněji. Přesto pořád vozím na kole praporek, českou vlajku, k čemuž mám takový soukromý důvod. Vlaje tam za Miladu Horákovou, která je mým velkým vzorem. Jinak na infrastruktuře mě fascinuje, když jedeš cyklopruhem a ten najednou zmizí. To se vždycky trochu bojím, aby si řidiči nemysleli, že ta silnice je jenom jejich. Proto mi Cyklojízda jako oslava bezpečné jízdy přijde důležitá. Nevidím to jako boj proti něčemu, ale za něco. I my máme přece právo být na silnici, jsme součástí provozu. Štve mě, když si na semaforu auto stoupne do cyklopruhu a já musím stát za ním, dýchat ten smrad a čekat. To je hrozný.

A jak lidé reagují na tvoje lehokolo? Krom toho, že se ptají na vlajku?

Můj pes má poraněný vaz , už neuběhne kilometry, a tak jsem poprosila přítele, aby mi pro něj na kolo vyrobil košík. Takže kdepak lehokolo, ale česká vlajka a domeček pro psa na kole, to přitahuje nejvíc pozornosti. Někdy mají lidé pocit, že jedu nějaký závod, a dokonce mi fandí. Je to moc hezké. Ze psa na kole jsou nadšené hlavně děti. Kluci pak zvědavě zkoumají i brzdy, pneumatiky a tak.  Často vozím na klíně děti mých kamarádů a moc se jim to líbí.

Vystudovala jsi DAMU a vedeš tam kurzy dialogického jednání. Dá se nějak ve stručnosti vysvětlit, co to je?

Já na DAMU dělám doktorát a letos jsem zrealizovala projekt Dialogické jednání pro účastníky s fyzickým handicapem. Moje dizertační téma je totiž herectví v jiném těle. Dialogické jednání je pro Katedru autorské tvorby a pedagogiky hlavní předmět. Je to metoda, se kterou přišel pan profesor Ivan Vyskočil a její princip spočívá v podstatě v improvizaci v jednom. Jdeš na plac, hledáš v sobě nějaké postavy a vytváříš situace. Na katedře bývá vždy od října otevřen i kurz pro veřejnost. Určitě to stojí za vyzkoušení, myslím si, že je fakt pro každého, každý si v něm najde to, co zrovna sám potřebuje. Ať už jde o hledání kanálů kreativity nebo třeba řešení trémy, sekundárně může fungovat i jako forma terapie, cesta k sebepoznání a sebepřijetí nebo hledání nadhledu sám nad sebou. Může to být i konkrétní herecká práce. Herci si v rámci dialogického jednání často zkoušejí monology.

Co tě přivedlo k divadlu a co pro tebe vůbec znamená?

Máma mě vzala v jedenácti letech do divadla, a to byl konec. A zároveň začátek. Úplně jsem divadlu propadla. Doma jsem pořád otravovala s Fausty a Othelly. S hendikepem je ale cesta k herectví o dost těžší. Naše společnost ještě není tolik otevřená jako v zahraničí. Doufejme, že se to bude měnit. Ale předsudky jsou tu pořád. O to větší radost je, když se podaří nějaký fajn projekt.

Kde tě můžeme v nejbližší době vidět hrát?

8. července v Sedlci u Kutné Hory v bývalém pivovaru. V rámci festivalu Oldstars on the road připravujeme s kamarády aktovky Ingmara Villqista. Budeme hrát každou hodinu od sedmi až do půlnoci.

Sousedské slavnosti Zažít město jinak, které AutoMat letos pořádá už po sedmnácté, přinášejí umění do veřejného prostoru. Myslíš, že do něj divadlo patří?

Já myslím, že stoprocentně. Na ulici může divadlo oslovit i lidi, kteří by jinak do divadla nešli.

Pojedeš s námi i příští rok?

Pojedu určitě a moc ráda.