Bohdan Bláhovec: Spontánní sousedství je motiv, který je potřeba vytěžit na co nejvíce úrovních

Bohdan Bláhovec je dokumentarista, básník, herec, copywriter a průkopník slam poetry v Česku. Jeho snímek Show! o dívčí kapele 5Angels získal Cenu české filmové kritiky za  nejlepší dokumentární film a Cenu diváků na festivalu Ji.hlava roku 2013. Letos se poprvé přidal ke stovkám dobrovolných organizátorů a organizátorek sousedských slavností Zažít město jinak a zve do vnitrobloku Na Míčánkách na Praze 10. A vzhledem k letošnímu tématu slavností Bez zábran se oslovit Bohdana k rozhovoru přímo nabízelo. V dětství prodělal dětskou mozkovou obrnu, z čehož pramení různá omezení, se kterými se při pohybu po městě potýká. Zábrany si ale nosíme i ve své hlavě. Čemu čelil třeba při seznamování se se sousedy?     

24/8/2022

Kdy jsi se poprvé potkal s akcí Zažít město jinak?
To už je dávno, tuším v roce 2006. V té době jsem byl v prváku na FAMU a mým vedoucím ročníku byl Martin Mareček, jeden ze spoluzakladatelů AutoMatu. Pro nás byl, dovolil bych říct, až kreativním rodičem. Velmi zodpovědně vnímal naše náměty a trávil s námi 90 % času. Logicky se tedy dělo i to, že nás vtahoval do svých mimofilmových aktivit, tedy i do Zažít město jinak. Tenkrát ale nešlo o v dobrém slova smyslu atomizovaná sousedská setkání. Bylo jedno centrální místo, které se demonstrativně uzavřelo. A protože to bylo Smetanovo nábřeží, bylo to logicky hodně spojené s FAMU.

Jak jsi slavnost tenkrát vnímal?
Pro mě to byl iniciační zážitek, pokud jde o vnímání kvality života v městském prostředí. Jak může vypadat město, když se veřejný prostor přizpůsobí lidem a ne autům. Najednou jsem vnímal, že Smetanovo nábřeží bylo historicky koncipované jako korzo, a celou jeho krásu. Martin Mareček pasoval mne a Honzu Šípka do role externích dokumentaristů a my jsme o téhle mikrouzavírce natočili dokument. Zažít město jinak se mi nesmazatelně zapsalo do vzpomínek. Pak si ještě hodně pamatuju uzavírku prostoru kolem Pavláku.

Proč zrovna tuhle?
Hrozně mě překvapilo, jak velký dav přilákala. Až to na mě bylo trochu moc. Poslední roky to dělám tak, že si každý rok vyberu jedno místo, kde strávím celý den. Nikdy jsem neudělal to, že bych obcházel víc lokalit. Poslední Zažít město jinak jsem většinou trávil na Letné, kde mají moji kamarádi několik kaváren.

Ovlivnil tě Martin Mareček i pokud jde o problematiku dopravy?
Tehdy jsem vnímal jako hrozně důležité gesto říct nahlas, že ve městě žijí lidé a potřebují prostor. Nemá cenu to nějak interpretovat, protože nejlépe to udělal Martin Mareček ve svém filmu auto*mat z roku 2009. Tak bych se do toho nerad pouštěl. Přesto si myslím, že agenda, se kterou AutoMat a Zažít město jinak přišly, byla velmi důležitým výkřikem do veřejného prostoru. Já nejsem cyklista a se svojí osobní mobilitou mám spoustu potíží a problémů, které vylučují můj pohyb na kole. Nicméně jde o člověka, který se pohybuje pěšky nebo na kole a je zranitelný, protože ho nic nechrání. Pro mě to bylo vždycky spíš o chodcích.

Ty jsi žil až do svých osmnácti let v Plzni a do Prahy jsi přišel až na FAMU. Jak se ti v metropoli líbilo? Jak jsi Prahu tehdy vnímal? 
To je hrozně hezká otázka, kterou mi snad nikdy nikdo nepoložil. Ale když zapátrám v paměti, vlastně to pro mě bylo šokující. Bydlel jsem ve Štěpánské ulici u Václaváku a denně procházel přes Národní třídu. První měsíce to pro mne bylo až fyzicky nepříjemné. Na takový objem hluku, smradu, lidí a aut jsem prostě nebyl zvyklý.

Jak se od té doby podle tvých zkušeností situace změnila?
Já mám dvě děti ve věku 3 a 5 let a jsem celkem obsedantní rodič, pořád řeším, aby nespadly pod auto apod. Ale zároveň mám pocit, že se to od té doby, co mám děti, cítím v Praze bezpečněji. Prostorů, kde se chodec může pohybovat bezpečně, stále přibývá. Já jsem člověk s dětskou mozkovou obrnou, takže pohyb je pro mě o dost složitější než pro normativní většinu. Pro mě je jakýkoliv schod či obrubník trochu překážka. O to víc si všímám, že Praha dělá pokrok, vznikají bezbariérové přechody a další malé detaily, které mi přijdou důležité. S dětmi taky mnohem víc vyhledávám různé vnitrobloky a samotného mě překvapuje, kolik uzavřených, a přitom přístupných míst, co nejsou na první pohled vidět z ulice, Praha má.

Jak tě napadlo se z návštěvníka sousedských slavností proměnit na organizátora?
My bydlíme v zástavbě, která vznikla ve 20. letech minulého století jako družstevní a hodně se přitom myslelo na obyvatele. Máme velký vnitroblok s dětským hřištěm a předzahrádku, kde jsme se s dětmi začali potkávat s dalšími sedmi rodinami. A přes prvotní ostych jsme se skamarádili. Můj soused Vráťa Červinka jednou zmínil, že by mohlo být fajn uspořádat Zažít město jinak. A já se toho chytl, protože mám tu akci rád. Sedl jsem si k počítači a vyplnil přihlášku. Aktivně se pak připojil další soused Viktor Stržínek, který je geniální pragmatik a stavař. S hudbou a dalšími věcmi k programu se spontánně přidal muzikant bydlící o patro výš Petr Hanzlík. A bylo to. My stejně pravidelně pořádáme různé akce a takhle se to jenom posune o level dál. Spontánní sousedství je motiv, který je potřeba vytěžit na co nejvíce úrovních.

Zmiňoval jsi ostych, který se vlastně taky vztahuje k našemu letošnímu tématu „Bez zábran“. Tedy k našim zábranám…
To je zajímavá věc, o které jsem nedávno přemýšlel. My jako rodiče vždycky chceme po našich dětech, aby se představily a kamarádily. A my tam pak sedíme a dodržujeme obligátní vykačku. Přijde mi to vlastně komické, že i dospěláckou komunikaci moderují děti. Protože na rozdíl od nás umí být spontánní. Mít za přítele toho, kdo bydlí o dveře vedle, mě ale opravdu baví. Zjistili jsme, že spousta našich sousedů je nějak kreativně činných a rádi bychom to nějak zužitkovali a navzájem si ukázali, co kdo vlastně umí. A doufáme, že přijdou i sousedé, se kterými se zatím úplně neznáme. Snažíme se být inkluzivní i při tvorbě programu.

A jak se budeš prezentovat ty?
Já samozřejmě uvažuju o nějaké slam poetry, ale poslední roky jsem z toho dost vypadl. Takže se ostýchám. Ale asi to překonám. Naši rodinu pak bude zastupovat i moje manželka Marie Kieslowski, která v rámci Zažít město jinak chystá sólový koncert.

Jaké další bariéry musíš překonávat?
Kdykoliv vyjdu s dětmi ven, vnímám auto jako hrozbu. My bydlíme na rohu Ruské a Míčánek, kde není přechod, a to věčné přebíhání silnice je pro mě dost stresující. Navíc čeští řidiči nejsou úplně zvyklí chodce na přechodu automaticky pouštět. Můj osobní problém jsou schody bez zábradlí. Já se potřebuju opřít, jinak ty tři schody v parku nevyjdu, a tak se musím opírat o všechno, co je k dispozici. Já bych všechny schody osadil zábradlím. Pokud jde o bezpečí dětí, tak strašně oceňuji ten náš vnitroblok, kam je můžeme bez obav vypustit.

A pokud jde o bariéry ve tvé hlavě?
Já nejsem úplně mediační typ člověk a když se někam nastěhuju, tak rozhodně nejsem ten, kdo iniciuje kontakt. Snažím se být zodpovědný a slušný soused a nikoho moc nekonfrontovat. Potřebuju čas. Nebýt našich aktivnějších sousedů, tak možná žádné Zažít město jinak nepořádám. Došlo mi, že posledních patnáct let jsem se pohyboval mezi lidmi, se kterými mě pojily společné zájmy. O to větší radost mám z těch sousedských vztahů, které jsme u nás navázali. Za to musím našim aktivním sousedům a i našim dětem opravdu poděkovat.